Odyssea Henriho Cabannese, 1943-1945

 
I. Út k z Francie do Špan lska
     1. P ípravy na odchod
     2. P echod p es Pyreneje
     3. P echod p es Špan lsko
     4. Odchod do Maroka

II. Dobrovolný nástup do letectva
     5. Casablanca a Al ír
     6. Marakeš
     7. Velká Británie

I. Út k z Francie do Špan lska
1. P ípravy na odchod

 V íjnu roku 1942 jsem slo il p ijímací zkoušku a nastoupil na vysokou školu École normale supérieure poté, co jsem dvakrát p erušil studium na Vysoké škole polytechnické.  Poprvé jsem byl vlastn p ijat na Vysokou školu polytechnickou v roce 1941, kdy jsem studoval Odbornou matematiku pro p ijímací zkoušky na vysokou školu na lyceu Svatého Ludvíka v Pa í i. 16. února 1943 státní rozhlas oznámil ustavení Výboru pro totální nasazení v N mecku. Mladí lidé narození v letech 1920, 1921 a 1922 byli povoláni, aby odjeli na nucené práce do N mecka. Sou asn byl zahájen všeobecný soupis obyvatelstva ve v ku od 21 do 31 let. Tentý ve er, s rychlostí nyní zcela obvyklou, p ichází z Londýna pohotová odpov  : „Ne všeobecnému soupisu obyvatelstva!“ Únik p ed s ítáním obyvatelstva se neoby ejn rozhojnil. Výzvy Francouz z Londýna proti výboru pro totální nasazení p esahují ve všech ohledech p edešlé rozhlasové výzvy. « Chceš-li zkrátit válku, nepracuj pro Hitlera ! » 1. srpna 1943 seznam po tu zb h z nucených prací dosahuje 85.000. Vzhledem k tomu, e jsem se narodil v roce 1923, tak se mn to netýkalo, ale rozhodl jsem se p erušit studium na vysoké škole a dostat se do Anglie nebo do severní Afriky.

V srpnu 1943, poté, co jsem p ed m sícem slo il zkoušky ze všeobecné matematiky, z diferenciálních po t a z matematické analýzy, odešel jsem na polní práce do kraje Hautes-Pyrénées, do obce Bernadets-Debat, k bratranc m, kte í tam m li zem d lskou usedlost. P ekvapilo m , e t i chlapci odtud, povolaní komisí, odjeli na nucené práce do N mecka, a koliv hranice se Špan lskem byla vzdálena jen 70 km od vesnice. V Tarbes jsem navštívil Denise Pruneta, p ítele mých rodi , kterému jsem sd lil sv j úmysl uprchnout do severní Afriky. Navrhl mi, e m seznámí s postupem, jak se tajn dostat p es francouzsko-špan lskou hranici. Bude mi sta it, kdy se k n mu dostavím a on m ubytuje p ed odchodem z Tarbes. Vrátil jsem se do Pa í e p es Marseille, kde jsem navštívil babi ku z otcovy strany, která byla rozhodn proti mému plánu, jeho následkem by bylo zat ení tatínka, který vyu oval fyziku na P írodov decké fakult Pa í ské Univerzity. Také jsem n kolik dní pobyl v kraji Var, v obci Les Lecques, kde mí rodi e vlastnili vilu, obec se nachází na pob e í mezi Marseillí a Toulonem. Bez jasného úmyslu jsem si prohlédl r zná za ízení na plá i a ve vilách kolem pob e í, která byla ur ená, aby zabránila mo nému vylod ní spojenc .

 Po návratu do Pa í e jsem se dozv d l, e si dva studenti Vysoké školy polytechnické, Fontanet a Baylé, spolu áci mého staršího bratra, p ejí nalézt n jaký zp sob, jak se dostat do Špan lska ; nalezení takového zp sobu bylo samoz ejm velmi obtí né a já jsem m l to št stí, e jsem jeden znal. Kdy Fontanet ukon il studium, odebral se do Lourd, aby se spojil se skupinou p evad , na kterou dostal kontakt, ale proto e byla post ílena, tak sí u nefungovala a Fontanet se vrátil zp t do Pa í e, aby se prozatím p ihlásil do plánovacího odd lení firmy Caudron-Renault, která pracovala pro továrnu Messerschmitt v Augsburgu. Vysoká škola polytechnická tam poslala ji n kolik svých student v rámci nuceného nasazení . Tam se setkal se svým spolu ákem Baylém ; v plánovacím odd lení firmy pracovalo rovn n kolik asistent v rámci nuceného nasazení. Kdy se Fontanet a Baylé od mého staršího bratra dozv d li, e já znám jeden zp sob a proto e jsem necht l odejít sám, e hledám sp ízn né kamarády, rozhodli jsme se, e ute eme všichni t i spole n . V posledních zá ijový dnech jsem se svým otcem navštívil zástupce editele vysoké školy École normale pana Georgese Bruhata, abych ho o svém odchodu informoval, aby m École normale nehledala . Bylo dohodnuto, e odjí dím na zotavenou na jih Francie a pan Bruhat mi pop ál hodn št stí. Od té doby jsem ho u nikdy nevid l, proto e byl deportován do Buchenwaldu a zem el v Sachsenhausenu. 4. íjna (1943) Fontanet a Baylé zmizeli z plánovacího odd lení, a všichni t i jsme spole n odjeli ze Slavkovského nádra í (Gare d’Austerlitz) no ním vlakem do Toulouse.


 Ve Vierzonu,  uprost ed noci, mi n mecký voják kontrolující cestující n mecky sd lil, e m j ob anský pr kaz nemá správné razítko ! Vystoupil jsem tedy z vlaku a zbytek noci strávil v prázdném vagónu na slepé koleji. Další den jsem zašel na Velitelství m sta Vierzonu, kde mi dali správné razítko ! Vrátil jsem se na nádra í a po kal na další vlak do Toulouse, kam jsem dorazil 5. íjna ve 20 hodin. Kv li t kostem a nebezpe í, které p edstavovalo pronajmutí si hotelového pokoje, jsem zašel k rodi m svého kamaráda Jeana Combese, kte í bydleli v ulici du Taur, íslo popisné 80. Nau il jsem se nazpam , (proto e mít u sebe jakýkoliv písemný dokument, mohlo být kompromitující) ur itý po et adres v Toulouse, Tarbes, Madridu, Casablance, Al íru a v Brazzaville. Pro Jeana Combese a jeho rodi e jsem byl jako bych spadl z nebe. Ubytovali m p es noc. Další den jsem odjel vlakem do  Tarbes, kam jsem dorazil odpoledne a odebral jsem se panu Prunetovi. Dohodli jsme se, e m nechá p enocovat, ráno dostanu snídani, ale p es den musím z stat venku a obstarat si jídlo. Ve er p edtím p ijal Fontaneta a Baylého, kte í se ubytovali a do odchodu do Špan lska za stejných podmínek u state ných mladých man el , p átel jedné z Baylého sester. Další den jsme se Fontanet, Baylé a já mohli sejít a rozhodli jsme se, e ka dý den dva z nás stráví v dy celý den venku spole n a jeden z stane sám. Bylo nebezpe né, aby se t i chlapci ve v ku 20 let pohybovali spole n po n kolik dní v ulicích Tarbes. Jeden z nás tedy v dy z stal sám, ale nepobýval v centru Tarbes, ale na jeho okraji. Jenom jednou jsme všichni t i zašli do Lourdes. Ale nikdy jsme se nesetkali s organizátory akce, kte í nám dali v d t, e máme ekat v pátek 15. íjna (1943) na nádra í v Tarbes s batohem jako jediným zavazadlem obsahujících jídlo na n kolik dní. Ten samý den jsem svým rodi m odeslal do Pa í e zavazadlo s v cmi, které se ukázaly jako nepot ebné.



 
 
2. P echod p es Pyreneje

 Ka dý zvláš jsme se dostavili v ur enou hodinu na nádra í v Tarbes. Dv osoby, pravd podobn odpov dné za p evod, nás po ádaly o zaplacení pen z, jak bylo p edem dohodnuto : za ka dého 3000 frank (za ínající v dec v Akademii v d dostával tehdy 2000 frank m sí n ). Vlak, omnibus, do Bagnères-de-Bigorre, stál na nádra í, byl to vlak, jeho vagóny t etí t ídy se skládaly z odd lených kupé, z nich ka dé m lo z obou stran jedny dve e. Otev eli jedny dve e a ekli mn , Fontanetovi a Baylému, abychom nastoupili do kupé, které práv otev eli. árovky u stropu byly rozbité, my jsme st í rozeznali jednu nebo dv další osoby, které tam rovn sed ly. Na zastávce v Pouzacu, p edposlední p ed Bagnères-de-Bigorre, jeden z cestujících v kupé otev el dve e vedoucí do kolejišt a ekl nám, abychom vystoupili, co jsme u inili. Vlak odjel a ocitlo se nás tu dev t kandidát na út k  p es Pyreneje a dva (nebo t i) pr vodci.

 V Bagnères-de-Bigorre za ínala zakázaná zóna, kde se nesm l nikdo vyskytovat bez n meckého povolení.Okam it jsme se vydali na cestu p es pole a louky. Prošli jsme obcí Sainte-Marie-de-Campan a pochodovali jsme celou noc a do sout sky Aspin. Tam nás v lese naši pr vodci opustili se slovy, e pro nás p ijdou další pr vodci, abychom mohli pokra ovat v pochodu další noc. Pokusili jsem se tedy usnout venku, v íjnu,  v nadmo ské výšce 1500 m. B hem první noci pochodu a dnu « odpo inku » v lese u sout sky Aspin jsme se seznámili s dalšími druhy v út ku. Nejmladší 17letý byl Alsasan, který byl nucen naverbován do Wehrmachtu, odvá n uprchl a pokusil se dostat se do Maroka, aby se tam p idal k Francouzské armád . Další byl práv p ijat na vysokou vojenskou školu Saint-Cyr, u týden bloudil v Pyrenejích a cht l se dostat do Špan lska sám s mapou a buzolou. Kdy se dozv d l, e já, Fontanet a Baylé p icházíme z Vysoké školy polytechnické a z École normale, cítil se ujišt n, ale byl ji hodn vy erpán ; navíc m l s sebou velkou zát  : pelerínu, náhradní boty, ... zatímco my t i, na radu organizátor p echodu, jsme m li jen malý batoh s jídlem na n kolik dní. Na ostatní ty i druhy v út ku si u vzpomínám jen matn .
 V sobotu 16. íjna ve er, si pro nás p išli další pr vodci a zavedli nás jen po n kolika málo hodinách pochodu do n jaké stodoly, kde jsme strávili zbytek noci a ned li 17. íjna, samoz ejm v naprostém tichu, ani bychom vyšli ven.V ned li ve er p išli pro nás další pr vodci a nejt ší pochod byl ve vesnici Vielle-Aure p es most na druhý svah údolí. Ve vesnici v kavárn sed li u stolu n me tí vojáci. P ešli jsme tedy most po jednom, poka dé na znamení jednoho z pr vodc , který byl snad p vodem z vesnice. Poté jsme dorazili do b idlicového p íbytku, ve kterém jsme « odpo ívali » a do p ti hodin do rána. V tu dobu pro nás p išli noví pr vodci a pokra ovali jsme tentokrát po stezce po horském úbo í, po východní stran údolí a po oblast nad hospicem v Rioumajou, kde ji celou cestu pokrýval sníh.
Bylo pond lí 18. íjna, 11 hodin, a naši pr vodci  ukázali na sout sku Port du Plan (ve 2457 metrech nadmo ské výšky), za kterou se jí nacházelo Špan lsko. ekli nám, e tam budeme ji za p l hodiny a pop áli nám š astný konec « výpravy ». Pustili jsme se do zlézání hory pokryté sn hem, bo ili jsme se nejprve po kotníky, potom a po kolena. Ve 14 hodin byla sout ska stále na dohled, ale p ibli ovala se ím dál pomaleji. V 15 hodin jsem byl tak vy erpaný, e jsem ve sn hu nechal sv j batoh i s jídlem; Fontanet a Baylé byli odoln jší ne já a jídlo z n ho vzali ! Šest z nás pokra ovalo dál, ostatní t i byli na konci svých sil a rozhodli se sestoupit do údolí. V 16 hodin jsme dorazili k Port du Plan na hranici. Samoz ejm N mci, ani jim p id lení Francouzi, nemohli hlídat všechny sout sky, zvlášt tak nep ístupnou sout sku jakou byla Port du Plan, ke které jsme se práv dostali.


3. P echod p es Špan lsko

Byli jsme ve Špan lsku ! P i adili jsme se, ale to jsme tehdy ješt nev d li, k 23000 Francouz m, kterým se poda ilo uniknout z Francie do Špan lska. P icházel ve er a my jsme sestupovali do údolí, a jsme narazili na stodolu, ve které jsme p enocovali. Proto e naše oble ení bylo zmá ené dlouhým pochodem ve sn hu, usnuli jsme v sen nazí a poprvé jsme si na cest z Tarbes opravdu odpo inuli. Další den, 19. íjna, jsme pokra ovali v sestupu do údolí Cinqueta. Na cest se nacházel most, který nebylo mo no nep ejít, a hned za ním, na druhém svahu údolí, ekaly špan lské civilní hlídky na mladé Francouze, kte í te procházeli r znými vysoko polo enými sout skami n kolikrát do týdne. Z stali jsme s civilní hlídkou a do konce její slu by, asi do 16 hodin, sestoupili jsme s ní a do vesnice Plan, kde m la svoji slu ebnu.

Vesni ané nás srde n p ivítali, dali nám najíst, chléb a salám, proto e jsme u nic nem li ! Civilní hlídka nás hned zav ela p es noc do velmi skromné slu ebny a ekla nám, e nás za n kolik dní dopraví do nejbli šího m sta, abychom se setkali s konzulem. U jsme nic nem li, nic jsme nev d li a nebyli jsme schopni dál pokra ovat, kam ? Bez ni eho. B hem dne nás nechali voln venku a vesni ané z Plan nám nosili jídlo, p itom sami byli velmi chudí. Za n kolik dní, u si nevzpomínám na p esné datum, nás civilní hlídka odvedla, nejprve p šky, na autobus, který by nás zavezl do nejbli šího m sta, abychom se tam setkali s konzulem ! To m sto,  které jsme neznali, bylo Barbastro, vzdálené asi 106 km. Po 12 km ch ze jsme dorazili do Salinas de Sin, kde jsme m li po kat na autobus z Bielsa do Barbastra. Hlídka nás po ádala o peníze, aby mohla zaplatit jízdenky. ekli jsme, e ádné nemáme, vlastn jsme si cht li to málo, co nám zbylo, ponechat. ekli nám, e za této situace p jdeme do Bastra p šky, z eho jsme nem li strach, vzhledem k tomu, e jsme m li za sebou pochod po n kolik nocí z Pouzacu do Plan. Vyrazili jsme tedy p šky do následující vesnice, kde jsme pak nastoupili s hlídkou do autobusu, který p ijí d l z Bielsa. Ve vesni ce Ainsa se autobus zastavil na delší dobu a naše hlídka nás odvedla do kavárny, její majitel nám dal najíst, ani by po nás cokoliv cht l, proto e jsme toho m li tak málo. Zdá se, e pro tyto Špan ly, kte í nám dávali najíst po n kolik dní, jsme byli hrdinové. Mo ná e si íkali, e kdy p jdeme bojovat proti N mecku, tak tím uspíšíme i pád Franca, co bylo pravd podobn jedno z jejich p ání. Nakonec jsme dorazili do Barbastra ve 20 hodin a hlídka nás zavedla do budovy bývalého kláštera, do které jsme s nimi vstoupili. Kdy se dve e zav ely, tak jsme si všimli, e nejsme u konzula, ale ve v zení ! Naše naivita byla bezb ehá, ale byli bychom nemohli stejn nic jiného d lat.

Byli jsme ve v zení ! Zapsali si nás, po ádali nás o identitu a abychom odevzdali vše, co jsme m li u sebe, tedy nic krom pár francouzských pen z, které nám vzali, i kdy nám dali p íjmový lístek, který stejn k ni emu nebyl. Pak nás zavedli do velké místnosti, kde u bylo asi sedmdesát Francouz . Jak u dlouho ? Naši spoluv zni se trochu uskrovnili a uvolnili pro nás šest ty i slamníky. Fontanet, Baylé a já jsme se ulo ili na dva slamníky a spali tak po celou dobu našeho zadr ení v Barbastru, po celý jeden m síc.

Na oble ení jsme m li jenom to, v em jsme p ešli hranice. Tyto šaty jsme si ponechali a do 26. prosince, do dne, kdy cestou na nalod ní v Malaze nám ervený k í (který ?) v Madridu dal nové oble ení. Naši spoluv zni se nás vyptávali, co je nového ve Francii a v pr b hu války ; podle otázek, které nám pokládali, jsme si mysleli, e tu jsou u alespo p l roku !, co nás hluboce sklí ilo. Kdy po krátkém hovoru vid li naši malomyslnost, za ali se smát, proto e v té dob pobyt ve v zení v Barbastru trval maximáln jeden m síc a ka dý nový p íchozí v dy podstoupil stejný ert. Další den jsme šli k v ze skému holi i, který nás oholil od hlavy a po paty ; kolem 10 hodiny všichni z té místnosti sešli na hodinu na v ze ský dv r. Sešli jsme se tam s dalšími Francouzi, kte í byli v zn ni v jiné velké místnosti. Mezi t mito Francouzi Fontanet a Baylé poznali jednoho kamaráda Vysoké školy polytechnické a já jsem se shledal Jeanem Beydonem, který byl spolu ák mého staršího bratra na lyceu. Jean Beydon se v lyceu Svatého Ludvíka p ipravoval na studium na vysoké námo ní škole, ta u sice neexistovala, ale p ijímací pohovory probíhaly dál a p ijatí studenti studovali na École Centrale de Paris.


Ve v zení v Barbastru bylo také mnoho špan lských republikán zadr ovaných ji n kolik let a ješt na dalších mnoho let, proto e generál Franco z stal u moci a do své smrti v roce 1975. Špan lští v zni nevycházeli na dv r ve stejnou dobu jako Francouzi ; ostatn dv r nebyl dost velký, aby se tam všichni v zni vešli. Ka dou ned li byla ve v zení celebrována mše, byla povinná pro Špan ly, nepovinná pro Francouze, kte í na ni chodili všichni, proto e to byla další p íle itost opustit spole nou místnost. Pravideln p icházeli do v zení další Francouzi, kte í práv p ešli hranice. Jednoho dne jsme uvid li jednoho z našich t í druh , kte í se 18. íjna vrátili zp t na úbo í Port de Plan. Vysv tlil nám, e ješt s jedním z t ch dvou dalších sestoupil a do hospicu v Rioumajou, zatímco ten t etí, vy erpaný, zem el ve sn hu. Byl to ten, kterého p ijali na vysokou vojenskou školu Saint-Cyr, která u také neexistovala, ale z staly p ípravné kurzy a p ijímací pohovor (pravd podobn s vyhlídkou na budoucnost). Bylo mu 21 let ! a jmenoval se Sapone.


editel v znice p icházel pravideln p e íst seznam t ch, kte í byli propušt ni ; po m síci Fontanet, Baylé a já jsme byli zapsáni na seznamu propušt ných. Byli jsme tak š astní ! Odjeli jsme pak vlakem s nasazenými pouty po dvou a do Saragossy. Z nádra í v Saragosse jsme stále spoutaní prošli m stem a do v znice. Byla to velmi moderní v znice, kde jsme byli uv zn ni ve skupinách asi po patnácti v místnosti o 10 m2 ; v jednom rohu byl kohoutek a díra v zemi jako záchod ! Po hodin i dvou nám p inesli slamníky, ale nebylo mo né je všechny polo it na zem ! Toto peklo trvalo t i dny a pak jsme odjeli tak, jak jsme sem p ijeli, vlakem do koncentra ního tábora v Mirand .


Tábor v Mirand , po o istci v Barbastru a pekle v Saragosse, se nám zdál jako ráj. Dal ho vystav t Franco v období ob anské války na moudrou radu Hitlera. Mohl pojmout a pojal tisíce v z . Skládal se z mnoha do ady se azených d ev ných barák a v ka dém z nich bylo ubytováno 120 a 130 v z . Tábor hlídali a organizovali vojáci. Byl to klasický koncentra ní tábor se zdmi, ostnatými dráty a strá ními v emi. Velel mu plukovník, který se zdál, e k Francouz m nenávist nepoci oval. Nicmén s tvrdou realitou koncentra ního tábora se nqkonec projevovala, zvlášt p i fasování vybavení : odporn špinavá miska, l i ka, slamník a roztrhaná zavšivená pokrývka. Ka dý barák byl rozd len  centrální chodbou  a z obou stran ve dvou poschodích byly malé « místn stky », jejich prostor byl vymezen « st nami » tvo enými starými pokrývkami. V chodb svítila slab jediná árovka. V ka dé « místn stce » ilo n kolik lidí. Já jsem se ubytoval do jednoho baráku, zatímco Fontanet a Baylé, z Vysoké školy polytechnické se ubytovali v « pavilonu d stojník  », kde jsem je pak navšt voval. B hem jedné z návšt v jsem zjistil, e Jean Rousseau, kterého jsem poznal na lyceu Svatého Ludvíka a který byl p ijat v roce 1943 na  Vysokou školu polytechnickou, je rovn ubytován v « pavilonu d stojník  ». Pavilon m l na starosti kapitán Louis, pravd podobn to byl nejstarší d stojník. Vysv tlil jsem tedy kapitánovi Louisovi, který zde byl uv zn n stejn jako my, e já jsem byl také p ijat na Vysokou školu polytechnickou, dokonce dvakrát, v roce 1941 a 1942, ale e jsem zanechal studia kv li École normale, a e si myslím, e mám stejn takovou hodnost jako Jean Rousseau, ne-li vyšší, abych mohl být ubytovaný v « pavilonu d stojník  ». Kapitán Louis, který byl s Fontanetem, Baylém a se mnou v Barbastru a v Saragosse, mi ekl, abych si zašel pro své v ci, tedy tém pro nic, a abych p išel, co jsem okam it u inil. P irozen e byl ivot v Mirand drsný a hygiena mizerná ; Miranda se nachází na ece Ebro, 80 km na jih od Bilbaa, ve 460 metrech nadmo ské výšky, a byl prosinec. Uvnit tábora jsme však byli volní a mohli jsme se procházet celý den. Ka dých trnáct dní byly vyv šovány seznamy n kolika set i snad tisíc osob propušt ných další den. 24. prosince 1943 jsme se Fontanet, Baylé a já objevili na seznamu propušt ných. 25. prosince jsme prošli branou tábora Mirandy a stali se ve Špan lsku svobodnými lidmi.

4. Odchod do Maroka

 Kdy jsme se dotali z koncentra ního tábora v Mirand , ujali se nás zástupci Comité Français de Libération Nationale  (Francouzský výbor pro národní osvobození), který m l sídlo v Al íru. Kone n jsme se šli po ádn najíst do jedné restaurace v Mirand a ve er jsme odcestovali vlakem do Madridu, kam jsme dorazili 26. prosince ráno. Zavedli nás do st ediska erveného k í e, kde jsme se kone n zbavili starého oble ení, které jsme nosili od 4. íjna, data našeho odjezdu z Pa í e. Oblékli jsme si nové šaty, oholili se, vykoupali a ješt dob e najedli. Dostali jsme n co málo špan lských pen z a po ádali nás, abychom se ve er dostavili na odjezd do Malagy. Zašel jsem za Guy Lefortem, který absolvoval Ecole normale v roce 1939, a byl profesorem na francouzském lyceu v Madridu. Pan Carcopino, editel École normale, a pan Bruhat, jeho zástupce, nominovali na lyceum vMadrid n kolik svých ák , aby nemuseli jet na nucené práce. Tito áci samoz ejm p ijeli do Madridu s vizy v l kovém vagón . Lefortova adresa byla jedna z t ch, kterou jsem se nau il nazpam . Kdy me Lefort p ijal, sd lil mi s jistou mírou hrdosti, e on a jeho kolegové z Francouzského lycea se také p ipojili k De Gaullovi. Kdy jsem se ho zeptal, v em to spo ívalo, odpov d l mi, e te u je neplatí Pétain ale De Gaulle ! Pod koval jsem mu za tento vynikající in a ekl jsem mu, e pokud jde o m , poté, co jsem strávil více ne dva m síce ve špan lských v zeních, odjí dím do Maroka, abych se p ihlásil do letectva.

Odjeli jsme z Madridu autobusem a jeli celou noc. Autobusy se nám zdály velmi pohodlné, ostatn vše se nám zdálo velmi pohodlné. Brzy ráno jsme stav li na p l hodiny v Grenad a b hem dopoledne jsme dorazili do Malagy. Bylo pond lí 27.prosince 1943. Bylo zde mnoho Francouz , kolem 1500, p edevším z tábora v Mirand , ale také z jiných v zení a n kolika «balnearios», hotel a pension , kde bylo zadr ováno a 2000 Francouz , kterým bylo mén ne 18 let. V Malaze jsme byli po dobu ekání na odjezd « ubytováni » v arénách, kam nám dali slámu na spaní. B hem dne jsme byli volní.
V dob od 21. íjna do 29. prosince opustilo Špan lsko z Malagy šest konvoj po dvou lodích, odva ející asi 9000 uprchlík z Francie. 29. prosince dv lod , Sidi Brahim a Gouverneur général Lépine, které ji tvo ily p t p edešlých konvoj , kotvily v p ístavu Malagy. Fontanet, Baylé a já, stejn jako 1500 Francouz ubytovaných v arénách, jsme dorazili do p ístavu a nalodili jsme se. Odpoledne jsme se dívali, jak se nám špan lské b ehy vzdalují. Odpluli jsme do Maroka ! V pátek 31. prosince 1943, jsme se dotkli nohou Afriky v Casablance. Út k z Francie, cesta Pa í -Casablanca se práv kon ila, trvala 88 dn .
 
 
 
II. Dobrovolný nástup do letectva

5. Casablanca a Al ír

V pátek 31. prosince 1943 byli všichni Francouzi, kte í se vylodili v Casablance ze dvou lodí z Malagy, odvedeni do p estupního tábora, aby tam vykonali celou adu formalit. První z nich bylo vystavení provizorního ob anského pr kazu vydaného na základ estného prohlášení doty né osoby. Potom nás d stojníci dlouze vyslýchali, cht li znát náš ivotopis, zajímali se o naše studium, o p echod p es Pyreneje a o pobyt ve Špan lsku. A pak mi bylo sd leno, e budu jmenován podporu íkem od 18. íjna, od data mého p echodu p es francouzsko-špan lské hranice. Všichni uprchlíci z Francie, studenti ty vojenských škol : Vysoké školy polytechnické, Vysoké vojenské školy Saint-Cyr, Vysoké námo ní školy a Vysoké letecké školy, nebo studenti p ti civilních škol : École normale supérieure, Vysoká bá ská škola  v Pa í i (École des Mines de Paris), École des Ponts et Chaussées, École Centrale de Paris, Vysoká koloniální škola (École Coloniale), byli jmenováni podporu íky za stejných podmínek.

Další d stojníci se nás ptali, co by mohlo být zajímavé pro p íští boje ve Francii ; uvedl jsem tedy to málo, co jsem v d l o za ízení na plá ích v Les Lecques a v m stech na pob e í. Potom jsem podepsal dobrovolný vstup do letectva na dobu války. Od té chvíle se cesty Fontaneta a Baylého a moje rozešly. Fontanet se p ihlásil do d lost electva a Baylé k  tankové divizi. Uprchlíci z Francie si mohli vybrat do jakého vojska se cht jí p ihlásit. V ka dém kontingentu ze Špan lska p ijí d li i falešní Alsasané, ve skute nosti to byli n me tí špioni vyslaní Wehrmachtem. Byli zast eleni. V pond lí 4.ledna 1944 jsem opustil p echodný tábor a odjel jsem do zásobovacího skladišt 209 v Casablance. V tomto skladišti jsem obdr el kompletní vojenskou výbavu a ekal jsem na p esun do Al íru pro potvrzení (v ú edním list ) mého vstupu do École normale a jmenování do hodnosti podporu íka.

B hem pobytu v Casablance jsem zašel k Andrému Moitessierovi, bratranci mé matky ; jeho adresa byla ješt jednou  z t ch, které jsem se nau il zpam ti. ekl mi, e Marcel Boiteux, který byl m j spolu ák ze stejného ro níku na École normale, p iplul do Casablancy z Gibraltaru p ed n kolka m síci. Boiteux a já jsme spolu bydleli po celý univerzitní rok 1942-1943 a ádný z nás nev d l, e ten druhý se chystá p erušit studia a p ihlásit se  k francouzským vojenským silám bojujícím v severní Africe. To sv d í o utajení, které muselo takový úmysl obest ít. Boiteux prošel Špan lsko jen za dva týdny, ani by byl Špan ly v zn n. Z ejm se mu tento výkon poda il proto, e se p i p echodu Pyrenejí setkal s americkými piloty sest elenými ve Francii. Kdy se tito piloti dostali do Špan lska, spojili se s Americkou ambasádou v Madrid . Franco Ameri any do v zení neposílal, zástupce ambasády si pro piloty p ijel a vzal také Boiteuxe a pak je zavezl na Gibraltar. V zásobovacím skladišti 209 jsem se seznámil s Langlois-Berthelotem, který p iplul ze Špan lska se stejným konvojem jako já a který byl p ijat na studia Vysoké školy polytechnické v roce 1943 a ekal jako já na odjezd do Al íru. Pobyt ve Špan lsku strávil v jednom z «balnearios», proto e se vydával za 17 letého. Byl lépe informovaný ne já o podmínkách p echodu do Špan lska. Nakonec jsme já a Langlois-Berthelot odjeli do Al íru vlakem, usazení, ale pohodln , ve vagonech pro dobytek.

 

 

 

V Severní Africe se nacházela obrovská americká, anglická a francouzská armáda a p eprava byla tudí zna n obtí ná. Po n kolika dnech a nocích a etných zastávkách, zvlášt v Oranu, který jsme tak museli navštívit, jsme dorazili do Al íru 16. ledna. P ipojili jsme se k základn 320, kam jsme byli odveleni a po další celé ad formalit, které nám umo nily p edevším získat definitivní ob anský pr kaz, jsme ekali na jmenování do hodnosti podporu íka, ke kterému došlo 3. b ezna ! Po p íjezdu do Al íru jsem zašel do kancelá e Radia-Al ír, abych odeslal následující sd lení : « Tapír v umák je obrácen k nebi » ; bylo dohodnuto s rodi i a n kolika p áteli, e tato v ta pronesená v rádiu Al ír bude znamení mého p íjezdu do Severní Afriky. Tu zprávu mí rodi e neslyšeli, ale slyšeli ji a poznali mí p átelé, kte í to rodi m sd lili. B hem šesti týdn strávených v Al íru jsem navštívil Georgese Darmoise, profesora P írodov decké fakulty v Pa í i, který se tehdy nacházel v Al írsku. Od n ho jsem se dozv d l, e Yves Rocard, rovn profesor P írodov decké fakulty, je také v Al írsku.

Chodil jsme na jeho p ednášky, které m l na École normale pro studenty s p írodov dným zam ením, a já jsem u n j v ervenci slo il jednu z ústních zkoušek ze všeobecné fyziky. Yves Rocard odlet l z Francie letadlem, byl to odborník na rádiové majáky a Angli ané pro n j poslali letadlo Lysander, které p istálo v noci z 13. na 14. zá í 1943 na louce v Poitiers. Lysandery byly malé jednomotorové ty místné letouny : pilot, kulomet ík a dva pasa é i. Lysandery p istávaly na loukách ur ených odbojá i b hem noci za úpl ku nebo za nocí t sn p ed nebo po úpl ku. Tímto zp sobem opustilo tehdy Francii a odlet lo do Anglie asi 640 osob, tento po et se musí srovnat s po tem Francouz , kte í p ešli p es Pyreneje : 23000 a s po tem t ch, kterým se to nepoda ilo : 7000. A k t mto po t m je ješt t eba p i íst tisíce cizinc .
B hem t ch šesti týdn jsem skoro ka dý den chodil do knihovny Al írské univerzity. Cht l jsem se samoz ejm po válce vrátit na École normale a dokon it tam studia a p ál jsem si tedy, abych nezapomn l matematiku, kterou jsem tam za al studovat. V knihovn jsem si p e etl a vypracoval Hadamardovu rovnici o rozd lení prvo ísel a za al jsem studovat transcendentní ísla. Koupil jsem si také v Al íru jedno ze vzácných v deckých  d l, které jsem v bec mohl najít : t i díly Nebeské mechaniky od Henriho Poincaré. V Al íru jsem navštívil svého strýce Alberta Fabryho a tetu : bydleli v ulici Claude Bernard, ve vile, odkud byl krásný výhled na m sto Al ír. Byli velmi milí a n kolikrát jsem u nich p espal. Za átkem b ezna jsme, Langlois a já, obdr eli jmenování do hodnosti podporu íka s odpovídajícím oldem a 3. b ezna jsme odjeli vlakem do Casablancy, cesta byla stále zdlouhavá, tentokrát však ve vagónech pro cestující. Kdy jsme dorazili do Csablancy byli jsme p id leni do St ediska pro p ípravu naviga ního personálu (Centre de Préparation du Personnel Navigant), s dvaceti dalšími mladými francouzskými d stojnickými ekateli, m li jsme tvo it p íští vy azení d stojník a pokra ovat na instruk ní stá i, abychom doplnili naviga ní personál letectva. V Casablance jsme z stali a do 12. dubna.

6. Marrakeš

13. dubna se všichni stá isté, dva podporu íci, Langlois a já, více ne dvacet d stojnických ekatel , p esunuli do Marrakeše do Vycvikové školy naviga ního personálu (École d'Application du Personnel Navigant). Veliteli, který školu ídil, nep ipadalo normální, abychom, Langlois a já, byli jmenováni podporu íky, ani bychom kdy byli vojáky. Sd lil nám tedy, mn a Langloisovi, e budeme ubytováni a stravováni jako d stojni tí ekatelé. Spát ve velké místnosti s postelemi nad sebou nám v bec nevadilo, ale na jídlo jsme stáli ve front s miskou p ed marockými vojáky, kte í nás obsluhovali. Tito vojáci byli velmi p ekvapeni, kdy vid li dva d stojníky ve front s d stojnickými ekateli, kte í byli jen prostí vojáci. Museli se domnívat, e jsme byli potrestáni. Langloisovi i mn to bylo nep íjemné, tak e po t ech dnech jsme si strhli d stojnické prýmky. Tato situace mi p ipadala velmi nep íjemná, navrhl jsem tedy Langloisovi, abychom to šli veliteli vysv tlit. On odmítl, tak jsem šel nakonec sám a velitel uznal, e ud lal chybu a p e adil nás na spaní i stravu k d stojník m. Stravovali jsme tedy v d stojnické kantýn .


V naviga ní škole v Marrakeši jsem si zvolil p ípravu pro získání osv d ení navigátora. Pro to jsme m li teoretické kurzy, o kterých naši instrukto i prohlašovali, e mají úrove t ídy speciální matematiky, ale mn to p ipomínalo spíše úrove st ední školy. Sou asn jsme provád li lety jako ekatel navigátor, nebo jako p ísedící, proto e pro získání diplomu navigátora bylo t eba nalétat 100 letových hodin. Létali jsme na letounech Leo 45 nebo Cessna. ivot na základn vyšel pom rn lacino a 90% našeho oldu z stávalo jako naše kapesné. A tak jsme ka dý m síc, kdy jsme obdr eli old, zašli do hotelu Mamounia, který byl luxusní a m l sv toznámou pov st. Zají d l tam za odpo inkem i Churchill. Jídlo tam va ili vynikající a také tomu odpovídaly ceny. Jednoho dne jsem m l p íle itost shledat se s Fontanetem a Baylém a strávili jsme spolu celý jeden den v Mogadoru, pozd ji jménem Essaouira. Odjel jsem bez povolení, které bych pravd podobn  nedostal. Po návratu jsem se dozv d l, e jsem byl ten den zapsán na tabuli let a e jen díky dobré v li kamarád a pochopení instruktora jsem nebyl potrestán. Na konci stá e Langlois uskute nil let jako osádka s pilotem za áte níkem. Tomu se nepoda ilo p istání a oba dva zahynuli. S dalšími p ti Langloisovými kamarády jsem nesel jeho rakev na h bitov v Marrakeši. 18. srpna stá skon ila, mn se to poda ilo jako prvnímu, co nebylo zase tak obtí né. Obdr el jsem osv d ení navigátora. Potom jsme hned museli podstoupit odborné školení a já jsem si vybral t ké bombardéry. Stá probíhala ve Velké Británii.  20. srpna jsem tedy odcestoval s novými dr iteli osv d ení, kte í si rovn vybrali t ké bombardéry, do základny v Baraki u Al íru. Z Al íru jsme vypluli 7. zá í (1944) do Anglie, plavili jsme se v konvoji a dorazili jsme do Greenocku blízko Glasgowa, ve Skotsku, 14. zá í.

7. Velká Británie

N kolik dní jsme strávili u Londýna v tranzitním st edisku s názvem «Patriotic School». V Londýn jsem náhodou potkal pilota generála Leclerca, který odeslal další den m j první dopis, který jsem mohl napsat  rodi m od svého odchodu z Francie. Ješt v Londýn jsem si 25. zá í 1944 koupil matematickou p íru ku: "A course of Modern Analysis", od Whittakera a Watsona. B hem celého svého pobytu ve Velké Británii jsem velmi pe liv prostudoval obsah této knihy, stále s v domím návratu na École normale. B hem svého pobytu ve Velké Británii jsem rovn napsal lánek « L'application des fractions continues à la formation de nombres transcendants ». Kdy byly vztahy mezi Francií a Anglií znovu obnoveny, poslal jsem lánek otci, který ho zaslal do asopisu «Revue Scientifique», kde byl uve ejn n.

Po pobytu v Londýn jsem byl p evelen do st ediska ve  Filey, potom do Dumfries ve Skotsku k jednotce «Advanced Training Unit», kde jsem z stal od 10. íjna do 4. prosince. Poté m p eveleli do Lossiemouthu, také ve Skotsku, do st ediska s názvem «Operational Training Unit», kde jsem setrval od 2.  ledna do 9. b ezna 1945. V tomto st edisku se školily osádky a létalo se za tmy. Lossiemouth se nachází na 58 stupni severní zem pisné ší ky, byla zima, stmívat se tedy za ínalo velmi brzy, co bylo velmi p íznivé pro no ní lety. Jedné noci jsem let l s anglickou osádkou, kdy se p i p istávání odlomil podvozek a letadlo následkem t ení o p istávací dráhu za alo ho et. Všem Angli an m se poda ilo vysko it jedním nebo druhým nouzovým východem, co mn se nepoda ilo. Všude kolem mne byly plameny, letadlo Wellington bylo sestrojeno z hliníkové konstrukce pokryté plátnem. Mezi hliníkovými ty emi se plátno roztrhlo a mn se také poda ilo, proto e jsem byl dost štíhlý, vysko it. Zaslechl jsem, jak si lenové osádky íkají, co se asi stalo s tím «french navigator». Všichni jsme byli ivi a zdrávi. Ale kdy naši kamarádi vid li ho ící letadlo, mysleli si, e jsme mrtví.

9. b ezna byly osádky letoun Lossiemouth p eveleny na novou základnu, aby se zde p eškolily na  letouny Halifax, na kterých jsme se m li zapojit do bojových operací. 5. kv tna 1945 jsme se dostali ke skupin Guyenne, jedné ze dvou skupin t kých bombardér Francouzských osvobozeneckých sil (Forces françaises libres). P ijali nás velmi ironicky a my jsme tak byli plni ho kosti, e jsme tímto zp sobem zakon ili obtí né dobrodru ství, které trvalo tém dva roky. T i dny poté N mecko podepsalo bezpodmíne nou kapitulaci a válka skon ila.

Uskute nili jsme ješt lety nad N meckem, do Severního mo e jsme shodili bomby, ovšem zcela zbyte n . 18. ervna 1945 se naše osádka zú astnila p ehlídky na Elysejských Polích. Vylet li jsme z Elvingtonu, v Yorkshiru, a p elet li jsme p es Elysejská Pole v ur enou hodinu a zase jsme p istáli v Elvingtonu. V ervenci jsem byl p id len ke zvláštnímu oddílu, který m l p ipravit umíst ní skupin t kých bombardér Guyenne a Gascogne na základnu v Mérignacu u Bordeaux. Z této základny odlet l Generál De Gaulle 17. ervna 1940 do Londýna ! Z Bordeaux jsem mohl odjet na pár dní do Pa í e k rodi m, po 21 m sících odlou ení. V Mérignacu jsem získal poslední licen ní osv d ení, které mi chyb lo, Osv d ení z racionální mechaniky.
Poté jsem byl poslán do Centre de Rassemblement et d'Administration du Personnel (St edisko pro správu a ízení vojenských zam stnanc ) a 21. íjna demobilizován, dva roky a 3 dny po p ekro ení francouzsko-špan lské hranice. 24. íjna jsem dokon il licenci, slo il jsem zkoušku z racionální mechaniky a vrátil jsem se na École normale, abych dokon il poslední druhý ro ník.


                 Traduction réalisée par Madame Zdenka Schejbalova